Samotář nebo život ve skupině?

Toto je určitě jedna z nejčastějších otázek, kterou noví majitelé křečíků řeší. Pořídit jednoho, dva nebo skupinku? Pro někoho je odpověď lehká a jasná (i když odpověď, kterou 100% ví, nemusí být třeba správná), jiní váhají a spousta lidí stále neví. Proto jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat samostatný článek. Naprosto totiž chápu, že pro lidi hledající správné informace je velmi těžké se zorientovat v neskutečné smršti protikladných "pravd". Pojďme to tedy vysvětlit v tomto článku tak, abyste to celé lépe pochopili od podstaty věci a především pochopte, že: To, jestli je druh samotářský nebo společenský = sociální je dáno především vlastnostmi daného druhu, které se formují mnoho generací již z přírody nebo v přívětivějších domácích podmínkách, nikoli vaším rozhodnutím. Samotáře nikdy nedonutíte žít ve skupině jen proto, že vaše děti chtějí mít každý svého a místo je jen na jednu ubikaci nebo proto, že si myslíte, že jednomu by tam bylo smutno. Poznejte a respektujte rozdíly mezi jednotlivými druhy a vyberte si druh na základě vašich "požadavků a představ" a ne jen dle roztomilosti a impulzivního rozhodnutí bez povědomí o daném druhu. Odměnou vám bude následná oboustranná spokojenost, nikoliv slzy a kolikrát promarněný život zvířátka a to je to nejdůležitější.

Evoluční strategie a přirozený život v divočině

Každý druh má na zemi své místo, které si postupně vybudoval léty evoluce. Na základě zkušeností a vývoje druhu se postupně vytváří konkrétní životní strategie, která druhu umožňuje přežít, rozmnožit se a být úspěšný i do dalších let. Ten, komu se to nepodařilo, nežije a své geny a strategie nepředá dál. Jednoduché a tvrdé. Strategie, která se časem ukázala jako klíčová je obvykle pevněji zakořeněná, protože se vyplácí i přes výkyvy, které se dějí. Do těch stálejších právě obvykle patří vlastnost, která určuje, zda je druh solitérní (= samotářský) nebo sociální (= společenský). Říkáme jí sociálnost (= společenskost).

Samotáři se rozhodli, že se vyplatí nedělit se s nikým o zdroje (úkryty, území, potravu, vodu) a radši mít všechno jen pro sebe a to si tvrdě hájit a střežit.

Sociálním skupinám se naopak vyplatí se o to vše dělit, ale zároveň mít větší šanci ty zdroje najít, uhájit a mít jich víc. Skupiny mohou být různě velké od dvojic přes různě velké (rodinné) skupinky až po velké kolonie.

Mohou také vznikat pouze páry (♂+♀) - krátkodobé či dlouhodobé. Někdy se totiž vyplatí se o zdroje podělit jen v případě, že to vede k nějaké nadstandardní výhodě, které jinak nejde dosáhnout - nejčastěji to bývá, když díky tomu můžete úspěšně odchovat mláďata, svou budoucnost.

Některé druhy takto žijí "děj se co děj". Některé druhy jsou naopak více pružné a když se například sejdou neobvyklé podmínky (např. dlouhá sucha, bohatá úroda, atd.), jsou schopní na dobu potřebnou změnit svou sociální strategii, protože se jim to zrovna teď vyplatí jinak a pak se zase vrátí do starých kolejí. Vyšší adaptabilita a změna v sociálním chování dle potřeb byla pozorována u křečíka džungarského, Roborovského a údajně křečíka Campbellova*. 

Když tedy budu mluvit o druzích, které lze klasicky v domácích chovech mít, tak to v přírodě mají dle výzkumů nastavené takto:

* Bohužel v době, z které pochází vědecké práce o "Campbellech", byli bráni za jeden druh a 2 poddruhy společně s křečíkem džungarským (označení P. sungorus Campbelli). Druhy byly odděleny na 2 odlišné až o mnoho let později (1980 - P. sungorus a P. Campbelli). Od té doby, co je to v pořádku, nikdo Campbelly v divočině nezkoumal (narozdíl od džungarů), proto těžko říci, zda jsou informace o nich ze starých prací skutečně pravdivé (mohlo se mimo jiné klidně jednat o hybridy těchto druhů). Zde tvrdí, že jsou to samotáři, občas viděni v párech jako u křečíka džungarského, což moc neodpovídá pozorovanému chování z umělého chovu. U křečíka Campbellova se všude přímo zmiňuje, že se v laboratorních podmínkách dobře snáší ve skupinách a jsou vůči dalším jedincům svého druhu velmi tolerantní.

Sociální chování v domácích podmínkách

Chov v domácím prostředí s vhodnými podmínkami se velmi liší od náročného života v divočině. O to víc, jestli zvíře pochází z drsných podmínek, což většinou křečci pochází. Zvíře má najednou dostatek místa, pohodlí, bezpečí, krmení a také prošlo určitým stupněm domestikace a proto se jeho chování oproti přírodě může lišit. Již z výše vypsaných informací je patrné, že někteří jsou i celkově více přizpůsobiví změnám (campbellové, džungaři, roboráci) a jiní méně (syrák, číňan).

Taková změna může být součástí vývoje druhu v jiných podmínkách. Změna v chování však může nastat i vlivem špatných podmínek a to je potřeba rozlišovat! Pakliže jsou zvířata chována např. v nevhodně malém prostoru, bez možnosti projevovat své přirozené chování, může to pak mít vliv na chování a zdraví zvířete. Často tak vídáme u množitelů v malém prostoru natísněno mnoho křečků syrských vedle sebe, kteří si neubližují... proč? Protože jsou zlomení, nešťastní a "vypnutí". Míra stresu je tak veliká, že se jejich přirozené chování vypne a jedou na čistý mód přežití. To je asi ta nejhorší ukázka péče o zvířata a jedná se přímo o týrání zvířat, jež je zakotveno i v zákoně.
Pro takovou změnu v chování však stačí i malá ubikace bez potřebných podnětů a teoreticky se vám tam samotáři také "snesou", ale přesně... snesou, protože nic jiného jim nezbývá. Ne proto, že by to tak měli zakódováno od přírody v jejich vlastnostech a chtěli tak být. Proto se dříve (10-30 let zpět) chovali džungarové spolu a snesli se... protože byli v klícce 20x30cm a jediným vybavením bylo kolečko v lepším případě. Nyní, když víme, jaký prostor a podněty potřebují, mohou se konečně projevit dle sebe a najednou se nesnesou... je to špatně? Není, konečně respektujeme potřeby našich miláčků a snažíme se jim více porozumět a dopřát to, po čem touží a co skutečně potřebují. A věřím, že tyto poznatky se budou i nadále vyvíjet.

Stejně tak se může stát, že společenský druh někomu nefunguje ve skupince. I to může mít různé důvody. Každá skupina živočichů má svá pravidla a zákony, kterým je potřeba porozumět a vytvořit jim dle toho co nejvhodnější podmínky k žití, které se často liší od potřeb jednotlivců. Chovat samotáře je totiž poměrně snadná a nenáročná činnost oproti stále se vyvíjející se skupině. Skupina je totiž živoucí organismus, kde spolu zvířata komunikují, rostou, mají dobrou i blbou náladu, stárnou a to vše za sdílení omezeného prostoru a všech zdrojů v něm. V uzavřeném prostoru mají méně možností jak řešit případné aktuální či dlouhodobé spory a snadněji se vyostří, protože zkrátka nemohou jít od sebe, když to potřebují. A je právě práce majitele zavčas tyto konflikty adekvátně řešit, dobře sestavit skupinu dle charakteru jednotlivců a učit se průběžně pracovat s celou skupinou i jednotlivci v ní. Skupině je zkrátka potřeba se věnovat a je s tím tak více starostí, což si málokdo připustí.

Jak je to tedy dle aktuálních poznatků v domácích podmínkách?

Po přečtení tohoto článku by vás už neměly rozházet rady typu: "Můj Lojzík a Honzík spolu ale žili celý život a měli se rádi a nikdy si nic neudělali! Takže klidně pořiďte druhého!", "Já jsem měla dva křečky spolu už dvakrát a vždy se rozhádali a nevydrželo to, takže za mně je to blbost, aby křečci mohli žít pohromadě.", "Křeček musí žít vždycky sám!", "Víte, on mi zbyl jako poslední z vrhu, tak si ho klidně vemte jako samotáře." Nyní víte, že si k radám sebekriticky doplníte otázky: "Aha a ti vaši křečíci byli jaký druh křečka? Opravdu byl druh určen správně nebo byl pod tím názvem jen prodán ve zverimexu? V jakých žili podmínkách? Věnoval jste se jim dostatečně, porozuměl jste jejich potřebám? Nebylo to jen výjimečné chování v rámci druhu? Je to vůbec správný přístup?"

Některé rady totiž mohou pramenit z malé znalosti problematiky, z malého počtu "zkušebních vzorků" nebo i jen z čisté náhody a výjimky, která však nepotvrzuje pravidlo. Pokud tedy mohu doporučit, řiďte se touto modrou tabulkou. Vyberte si takový druh, který má takové vlastnosti, které hledáte (přehled dalších základních vlastností druhu najdete ZDE). Myslete vždy na to, co potřebuje vámi zvolený druh a ne na vaše sobecké potřeby a představy - to platí pro majitele i chovatele. Každý druh má jiné vlastnosti, neházejme stále všechny do stejného koše a vzdělávejme se! Druhů je navíc tolik, že si každý určitě najde, co hledá. ;-) Tak hodně štěstí a radosti nad promyšleným pořízením vašeho chlupatého kámoše!

Článek byl aktualizován 23. 7. 2025. Autor textu i fotografií: Bc. Kateřina Ungrová.